Symbolika zvířat v irské a velšské mytologii je obvykle spojena s vitalitou a plodností. Lidé se se zvěří setkávali prakticky denně a naučili se je ctít, neboť už tehdy si keltští obyvatelé Evropy uvědomovali, jak je důležité mít lesy plné zvěře a, že každý, byť i ten pro nás nejméně prospěšný tvor, má pro fungování celého ekosystému obrovský význam. Lov zvěře vycházel pouze z nutnosti si obstarat potravu či kůži, nedocházelo k bezmyšlenkovitému rabování lesů, pastvin či luk. Proto po staletí mohli vedle sebe existovat lidé a zvěř jako součást jednoho nekonečného koloběhu. Uctívalo se široké spektrum zvířat v závislosti na době a místě, některá z nich jsou přece jen častěji zobrazována na artefaktech: kanci, ryby, hadi, ptáci a spárkatá zvěř.
Kanec reprezentuje bohatství a plodnost, dále také válečnickou odvahu a kuráž. Všechny tyto charakteristiky vyplývají z kančí nátury: houževnatost, vysoká rozmnožovací plodnost, síla a nebojácnost. Velká pozornost je v symbolice kromě kančích tesáků věnována i štětinám. Tak například v jedné irské legendě je Fion kančími štětinami probodnut poté, co se mu při lovu zlomilo kopí. Jako jiný příklad může být uvedeno, že Král Artuš bojoval proti kanci, jehož štětiny byly ze zlata a stříbra. Dá se to interpretovat právě jako symbol bohatství nebo hojnosti.
Krkavec
Krkavec žije od Severního mysu v Norsku po Saharu. Za polárních nocí se jeho dech sráží na peří jako jinovatka, egyptské slunce jeho povrch zahřívá na teploty, jaké ohrožují život všech ptáků. Krkavci vylupují na ptačích skalách hnízda severských ptáků a zkoumají pozůstatky velbloudích karavan v poušti Gobi i na Sahaře. Ve střední Evropě se v početném stavu vyskytují v Alpách i Karpatech, v posledních letech se po dlouhé době objevují i na Šumavě.
Kůň
Kůň se nejčastěji objevuje na zadní straně dosud známých mincí, býval považován za průvodce Bohů, symbol slunce. Velký význam mají rovněž jeho průvodci (muž, žena, kanec, had, pes atd.). Krása, rychlost, sexuální čilost, plodnost - to jsou vlastnosti nejčastěji připisované koni. Je symbol pohybujícího se života.
Zobrazováni bývají hřebci i kobyly - koňská Bohyně Epona. Tato bohyně byla v 1. - 4. stol. n.l. uctívána v celém Keltském světě, její svátek byl 18. prosince. Bývá vyobrazována většinou s jinými koňmi nebo s plody - jako symbol plodnosti a nadbytku. Je to také Bohyně chovu koní a ochránkyně skupiny jezdců na koních. Kůň později dostává i křídla, protože své chráněnce vyprovází nejen po cestě životem, ale i na onen svět. Také mořští koníci měli nejspíš tento úkol, ale nebývají zobrazováni příliš často. Prvek koně se často vyskytuje i ve jménech irských postav.
Jelen
Archeologické nálezy dokládají, že asi od doby 2 000 let př.n.l. byl jelen považován za symbol boha. Už u Keltů halštatské kultury býval zobrazován na předmětech, mincích, špercích i jako soška. Bývá spojován s keltským bohem Cernunnem, jenž většinou nosí paroží a bývá doprovázen různými bytostmi. Jelena Kelti považovali za pána zvířat a lesa. Paroží symbolizuje stromy, rytmus růstu paroží odpovídá rytmu zasévání a sklízení zrna. Jelen vládne nad plodností, nadbytkem a obnovováním. Objevuje se také jako boží posel z jiného světa, bůh slova, počující bůh s velkou moudrostí a předvídáním. Jelen bývá spojován s původem Merlina, v příbězích se většinou označuje za nejstarší zvíře lesa. Dodnes jsou evropské zvyky a oslavy související s plodností spojeny se symbolem jelena.
Sova
Sovu jako významnou mytologickou postavu najdeme v Africe, Americe, Asii i Evropě. Bývala znázorňována na mnoha předmětech, např. na kotlících nebo nákrčnících (torques). Má roli ochránkyně. Díky skutečnosti, že žije v lese a vzůru je v noci, byly jí přisuzovány zvláštní schopnosti. Sova je symbol moudrosti (Mabinogi - Příběh o orlu), takto je vyobrazována v erbovním umění, je ale i symbol chladu a osamělosti (Mabinogi - Blodeuwedd - zde je proměna v sovu trestem). Sova se objevuje ve velšské literatuře dodnes (např. Stále ještě tady - nejvýznamnější román osmdesátých let). Symbolický význam má do dnešní doby i u nás - spolu s knihami a brýlemi znamená moudrost, houkání sýčka je považováno jako upozornění na blížící se neštěstí.
Pes
Motiv psa se objevuje u Keltů od 5. - 3. stol. př. n. l. Bývá zobrazován jako průvodce mužských i ženských božstev. Pes je symbolem ženské stránky (plodnost, uzdravení, láska k dětem) i mužské stránky (lov, boj, smrt, ohlašování smrti). Keltové mívali také bojové psy vyšlechtěné z vlků. Pes je ochranné zvíře, strážce tohoto i onoho světa. To dokládají i časté nálezy koster psů v dětských hrobech. Objevuje se v mnoha příbězích, např. hrdina irských ság, CúChulainn, sám sebe jmenoval psem svého pěstouna, kováře Caulanna. Zabil totiz Caulannova psa a tím na nej dopadla všechna tabu, související se psy. Už nesměl jíst psí maso, jen když si položil pod stehno lopatku pečeného psa, ztratil svou sílu. V irských příbězích je mnoho jmen, která obsahují prvky slova pes (cuno, cú, con, coin, cona, conaib). Psi byli v keltské společnosti velmi významní. Byli dáváni jako dárek, byli hlídači a pomocníci člověka i hračkou pro děti.
Zvířátka
